Rybářská výprava do jižních Čech ( 1. část )

Psal se červenec 2019, prázdniny byly v plném proudu, slunce svítilo, ptáčci zpívali a já jakožto chlapec školou povinný jsem zažíval opravdovou nirvánu. Hlavně jsem se však těšil na týden, který se mi nekompromisně vryl do života. Měl jsem společně se svým taťkou jet na rybářskou dovolenou na řeku Lužnici. Ani nemohu popsat svou nedočkavost a natěšenost na onu výpravu. Ještě předtím, než se pustím do našeho dobrodružství, bych měl něco říci o oné jihočeské řece Lužnici.

Lužnice pramení v Rakousku, ovšem blízko hranic s Českem, proto si jí již na začátku toku mohou vychutnávat čeští rybáři. Teče směrem na sever, aby se u Tábora stočila na jih, protekla krajem statečných husitů, políbila svou krásnou vodou lázeňské město Bechyni a vlila se do Vltavy v Týně nad Vltavou. Zde také společně s naší národní řekou vytvoří vodní nádrž Kořensko. Samotná Lužnice je poměrně široká řeka s častými přechody proudné a prakticky stojaté vody. I díky tomu se zde daří prakticky všem sladkovodním rybím druhům na našem území. Chytají se zde pěkní kapři, rovněž dravců je zde nemálo. Sumci, štiky, boleni, okouni a samozřejmě také candáti jsou zde hojně zastoupeni. V rychle proudící vodě se pak vyskytují nádherné parmy a podoustve, o kus dál však můžete potkat vypasené cejny, baculaté plotice i bojovné karasy. Zkrátka tu žije vše.

Všechno již bylo připraveno a naloženo, teď ještě, abychom se do toho přecpaného auta vešli my. Naštěstí se to povedlo, takže naše auto mohlo v sobotu 13. července vyjet směr Bežerovice, kde na nás čekala útulná rybářská chatička. Asi málokdo ze čtenářů ví, kde přesně se nachází ona vesnička Bežerovice, proto upřesním, že leží pár kilometrů od lázeňského města Bechyně. Po příjezdu mě asi nejvíce zajímala samotná řeka, jelikož ona chatička byla situována jen několik metrů od vodního toku. Jak řeka, tak chatička vypadaly pěkně. Přímo na místě pod naším dočasným domovem, kde jsem často sedával, tekla řeka mírnějším proudem, široká byla asi jako moje domovská Sázava. Břehy se krásně zelenaly a já měl nesmírnou radost, že můžu stát na břehu řeky Lužnice. Ze začátku nám počasí moc nepřálo. Pršelo a občas se i zablýskla obloha. Na ryby jsme se dostali až večer, kdy již krásně svítilo slunce. Rybaření to bylo moc pěkné, nějaké rybky se nachytali a já usínal jako spokojený člověk. Další dny se nesly ve stejném duchu. Pochytali se nějací cejni, někteří byli opravdu velcí, cejnci malí brali jako diví, povedl se i karas a nějaké ty plotice. Samozřejmě nešlo celý týden rybařit, proto se podnikaly i nějaké výlety na kolech ( která jsme si mimochodem vzali taky ), podívali jsme se do Bechyně, ale hlavně nám šlo o prozkoumávání řeky a hledání nějakých slibných míst.

Často, když jsem seděl u nahozených prutů, jsem žasl nad útoky stříbrných bolenů, kteří občas nalétli do hejna rybiček vyskytujících se na prokrmeném místě. Vždycky mě tito přenádherní a mazaní dravci fascinovali. Možná to bylo i tím, že jsem do té doby ještě žádného nechytil. Jednoho teplého a slunného večera jsme s taťkou chytali na feeder před chatkou. Cejnci a jiné rybky brali pěkně. Zrovna jsem další takovou rybku zasekl a začal přitahovat ke břehu. Pidirybka však rázem extrémně ztěžkla a začala klást nevídaný odpor. Všechno to vygradovalo u břehu, kdy se mi onu rybu nedařilo dostat k hladině, ale hlavně se nám ještě nepovedlo ji vůbec uvidět. Pouze mohutné výpady a víry u dna nám dávaly naději na pořádnou rybu. Najednou tah povolil a na hladinu vyplaval asi 20 centimetrů měřící cejnek. Zíráme na rybku jako blázni. Za chvíli nám to však dojde a shodujeme se, že chudáka cejnka popadla při stahování nějaká dravá ryba, která logicky nebyla zaseknutá, a která se své oběti vzdala až u břehu. Škrábance na těle polomrtvého cejnka nás v tom utvrzují. Co však přesně zabralo na takovou rybu? Odpověď se asi nikdy nedozvím. Mohl to být sumec, jelikož tělo rybky je poškrábané a zmačkané. Tato nevšední událost nám nasadila brouka do hlavy, ale zároveň vzbudila velkou naději. Co nám vlastně plave pod nohama?

Taťka musel zajet do obchodu pro nějaké potraviny, takže nechal mou maličkost na tu chvíli u vody samotnou. Nevím, jestli tomu tak chtěl svatý Petr (patron rybářů), že právě v tu dobu, kdy byl taťka pryč, mi Lužnice připravila nezapomenutelný zážitek. Na obyčejný feederový prut jsem napíchl čtyři masné červy a nahodil je do míst, kde leželo moje krmení. Nedlouho po dopadu nástrahy na hladinu přišel, jako obvykle, jemný záběr, který jsem hned zasekl. Po prvotním odporu mi rázem problesklo hlavou, že se opět jedná o malinkého cejnka, kterých tu všude plavaly hromady. Najednou se však ona rybka extrémně rychle rozjela po proudu řeky a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, přejela druhý nahozený prut. Mohu mluvit o velikánském štěstí, že onen přejetý vlasec minula a nezamotala se do něj. To by očividně znamenalo předčasný konec našeho souboje. Pak mi teprve předvedla svou sílu naplno. Rvali jsme se o každý metr. Chtělo se mi ji zahlédnout alespoň na hladině, ovšem soupeř byl proti. Když se dostala na úroveň pěti metrů od břehu, zvolila úplně jinou strategii. Přišpendlila se ke dnu a snažila se co největší silou ve stejné pozici zůstat. Do té doby jsem ji zdolával poměrně opatrně. Ono se ani není čemu divit. S výbavou na cejnky a cejny se do toho u takovéto ryby opřít nemůžete. Pořád mi však vrtalo hlavou, jak dobře a pevně je malinkatý háček zaseknutý. Když se mi však ona ryba přilepila ke dnu, musel jsem logicky na prut přitlačit. Obavy z toho, že najede do nějaké vázky a utrhne návazec, mne velmi znepokojovaly. Povedlo se! Bájný tvor z říčních hlubin stoupá k hladině. Už se mi pod nohama zjevil nahnědlý hřbet s malou, ale špičatou hřbetní ploutví. Že by parma? Tu bych tu opravdu nečekal, jelikož před chatou nejsou ani kameny, ani nějaký větší proud. Ovšem pár set metrů proti proudu leží malý jez, pod kterým bych je čekal víc. Je tedy možné, že se nějaký jedinec této úchvatné ryby trochu vzdálil od domova a podíval se níž po proudu.. Z hlubokého přemýšlení mě vytrhla skutečnost, že protivník se nachází tak blízko břehu, že by šel podebrat. Ruce tedy vzaly malý podběrák s krátkou rukojetí, který jsem se oblibou používal na cejnky a jinou kaprovitou drobotinu. A ejhle, již jsem měl rybu skoro v podběráku, když nabrala poslední zbytky sil a vší silou vyrazila vstříc hloubce. V tu chvíli mohu mluvit opět o velikém štěstí, že mi na tak krátkou vzdálenost nepřetrhla tenoučký návazec z 0,20 vlasce. Souboj pokračoval druhým kolem. Rybě však zanedlouho došly síly úplně. Jen její hmotnost mi nedovolovala zvednout tělo k hladině a znovu podebrat. Soupeř začal ve vodě kroužit obrovská kolečka. Takto jsme se rvali asi čtvrt hodiny, když se poražená ryba znovu ukázala na hladině a nechala se přivést nad podběrák. Ještě obratný chvat a……. Mám ji! Do té doby se mi však nepoštěstilo rozeznat druh rybího bojovníka. Podíval jsem se do podběráku. Co se to tam válí?! Žádná parma, bolen je to! Zírám na něj jako smyslů zbavený. Obrovská tlama, stříbrné torpédové tělo a veliké oko. Není mýlky. Tak takhle jsem si svého prvního bolena nepředstavoval ani ve snu. Ihned volám taťkovi, který již dávno dorazil do chatky, ať okamžitě přijde, že tu mám bolena dravého. Po počátečním překvapení jsme bolena zdokumentovali a změřili. Měl rovných 70 centimetrů. Spolu se stejně měřící štikou moje zatím největší ryba! Pro někoho sice mohou být takto velké ryby denním chlebem ( i když o tom dost pochybuji ), ale pro někoho, kdo chytá s papíry druhým rokem, to je prostě neuvěřitelné. Vyčerpaného bojovníka opatrně položím do vody, nechám ho chvíli vydechnout a nabrat nové síly, pak pomalu odpluje. Mám nepopsatelnou radost.

Teď však vyvstává otázka. Proč takto velký bolen, který by jistě zvládl sežrat i slušnou plotici, zabral na čtyři masné červy? To opravdu nevím. Možná viděl pohyb a ze strachu, že by rybka uplavala, chňapl po červech. Není to zdaleka poprvé, co se mi poštěstilo vidět boleny, kteří zabrali na nástrahy živočišného původu. Taťka takto chytil na Sázavě půlmetrového bolena na žížalu a mně se na stejné řece povedl před pár dny taky bolen, který zabral na žížalu nastraženou pod háčkem. Měřil čtyřicet centimetrů. Někomu to může připadat zvláštní, někdo si teď ťuká na čelo, ale boleni, i když jsou od dospělosti čistými dravci, občas nepohrdnou žížalou a červy. Výjimka potvrzuje pravidlo.

Co jsem na naší rybářské výpravě ještě zažil? A jak se nám vydařil zbytek týdne? Všechno se dozvíte ve druhé části mého vyprávění, která ( doufám ) vyjde zanedlouho.

 

 

 

napsal:  

Jan Čáp

  |   Další články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.