Povídka Bobkového listu: Tajemství městečka Šikmá Hora

Kdysi dávno se na hranicích české a německé země nacházelo městečko Šikmá Hora. Bylo to sice malé městečko, ale i tak se tam protínaly různé obchodní cesty a projíždělo přes něj mnoho kupců s velice drahým zbožím, které vezli až do Afriky nebo Asie. Jeden kupec z Francie popsal toto město jako městečko, ve kterém se nic neděje. Z části měl i pravdu. V tomto malebném městečku se opravdu zastavil čas. Každé ráno vytahoval pekař z pece čerstvé housky, koblihy a rohlíky, na které se vždy čekaly a lidé si vždy nakoupili plný košík. Když se potom vrátili domů, většinou každého čekala stejná práce. Musel nakrmit krávu, prasata či ovce a před obědem se šlo na mši do místního kostela. Potom si lidé dali oběd a odpoledne se pracovalo na poli. Muži nezaháleli ani večer a vždycky si s sebou vzali  své pracně vydělané groše a šli to zapít do hospody U svatého Václava a tam si povídali a povídali až do půlnoci, kdy ponocný zatroubil na lesní roh a všichni šli do postele. V tomto městečku se opravdu nikdo netrápil, až na jednoho člověka.  A tím člověkem byl sám pan starosta. Jeho pradědeček uzavřel slib s ďáblem a ďábel mu slíbil, že se každou noc probudí všechny budovy ve městě a sejdou se u místního hřbitova, kde i se starostou budou vládnout městu. Byla odtroubena půlnoc a starosta se namáhavě ubíral s kápí přes hlavu k hřbitovu. Už na něho čekaly. U táboráku si opékaly buřty pomocí balkonů jako rukou a vládkyně všech budov radnice zvolala: „Ále, nic moc,“ řekl starosta.„Tak to mě mrzí,“ řekla radnice, „posaď se a budeme řešit dnešní den.“ Michal se tedy posadil a už lítaly jedny stížnosti za druhými.„Mě dneska počůral toulavý pes, měli by se psi vodit na vodítkách,“ řekl domek pana zahradníka Plenčického. „Na mě zase nějací kluci házeli kameny a trošku mi sloupli omítku, měli by se takoví chuligáni popravovat bez ohledu na to, jaký je jim věk!“ křičela zase hospoda U svatého Václava. „A mně sedl na vížku vrabec a vykálel se!“ křičel kostelík panny Marie. Takhle to probíhalo celou noc až do pěti ráno. Po zakokrhání kohouta se budovy odebraly na svá místa a znehybněly. Dny plynuly, roky plynuly a k našemu městečku dorazilo vojsko pána Jana. Vojsko mělo dobré zbraně, ale obránci se bránili, shazovali na ně z hradeb kameny a ti bohatí našli ve sklepě i mušketu, se kterou po oblehatelích stříleli. Vojsko vládce Jana však bořilo hradby města a za sebou zanechávalo mrtvá těla obránců. Najednou se to stalo! Napřed se pohnula radnice, po ní už všechny budovy města a odhodlaně šly proti armádě. Armáda se samozřejmě polekala. proti této přesile byla bezmocná. Ještě horší bylo, když po nich hodila místní nemocnice nemocničními křesly. To už někteří vojáci zdrhli jako zajíci. Potom přišla další rána. Kostelík panny Marie bodl panovníka přímo do zadnice a ten zavelel ihned k ústupu. Někteří vojáci se však ještě mohutným budovám postavili, ale marně. Budov je zašláply jako nic. To už celé vojsko utíkalo k lesu, obránci města po nich ještě stříleli ze svých mušket. Když za horskými hřebeny zmizel i poslední voják, všichni lidé se obrátili tam, kde před chvilkou stály budovy. Nic tam nebylo. Lidé se napřed divili, potom šli za starostou a ptali se, co to všechno znamenalo. Starosta jim prozradil své tajemství, ale lidé tomu nechtěli uvěřit. Proč jim to neřekl dříve? Po několika týdnech se už nikde neobjevil žádný chuligán, všichni si vážili svých domů, nakonec si i psy uvázali na vodítka a šli s nimi takto na procházku. Tak se život v Šikmé Hoře změnil k lepšímu. Starosta už s chutí chodil na půlnoční porady. Jednou řekl všem budovám: „Děkuji vám, drahé budovy, bez vás by Janovo vojsko naše město zničilo, ale vy jste ho zachránily.“ „Není třeba děkovat, kamaráde, jsme domy, budovy v tomto městě a jsme jeho součástí, tak proč bychom nemohly bojovat?“ řekla radnice a strčila si propečený buřt přímo do pusy (tedy do dveří). Městečko mělo svou tajnou zbraň, kterou pocítili nepřátelé, kteří se tohoto města chtěli zmocnit. Není proto divu, že toto nádherné městečko stojí dodnes. A pokud se tam chcete vydat, tak vám doporučuji jedině ve dne. Kdybyste tam přijeli v noci, budovy by si mysleli, že jste nepřátelé a vy byste museli dokazovat opak a třeba ukázat i svoje doklady. Když tam však přijedete, nezapomeňte se podívat do bohatě vyzdobeného kostelíku panny Marie. Zapít to všechno můžete v hospodě „U svatého Václava“ a ti nejvytrvalejší můžou vyšplhat na hřbitov, který stojí na kopci, prozkoumat pamětní desku, na které se píše o těchto prapodivných budovách…

napsal:  

Jan Čáp

  |   Další články

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.